zhodnotí aktuální úroveň svých jazykových a komunikačních znalostí a dovedností s ohledem na své další jazykové vzdělávání

• zhodnotí své výsledky učení dle předem známých kritérií, nepodceňuje ani nepřeceňuje dosažený výsledek svého učení
• podá ústní zpětnou vazbu ke svému výsledku učení, vyjadřuje svoje pocity z dosaženého výsledku (ústně nebo písemně, směrem k učiteli nebo sám k sobě, např. komentovaným záznamem)
• po získání formativního hodnocení od učitele navrhne konkrétní následné kroky ke zlepšení dílčích výsledků učení a stanoví časový plán k jejich dosažení
• posoudí své výsledky učení za delší časové období a formuluje závěry o svém učebním postupu, naplánuje budoucí návazné kroky ve vlastním učení a své plány zaznamená

Metodická podpora při naplňování tohoto očekávaného výsledku učení:

Objektivní a vyvážené hodnocení úrovně svých vlastních znalostí a dovedností v kterémkoli oboru patří mezi nejdůležitější a také mezi nejnáročnější aktivity probíhající ve vzdělávacím procesu. Vyvážený pohled na vlastní výkon bez jeho přeceňování či podceňování je jedním ze základních předpokladů rozvoje well-beingu žáků.

Zásadní roli zde hraje učitel jako moderátor prostředí i průvodce v hodnoticím procesu. Bez formativního hodnocení z jeho strany žák nedokáže shromáždit dostatek kvalitního materiálu, aby mohl tento cíl úspěšně splnit. Současně učitel vystupuje v roli komunikačního modelu a vzoru, když poskytováním vlastní zpětné vazby ukazuje žákovi možnosti formulace hodnocení tak, aby žák hodnocení porozuměl a byl následně schopen hodnotit svůj výkon vyváženě, bez negativních emocí.

Cílem tohoto očekávaného výstupu je, aby se žák ve spolupráci s učitelem naučil systematicky, soustavně a trvale hodnotit aktuální úroveň svých jazykových a komunikačních znalostí a dovedností a plánovat návazné kroky k jejímu celoživotnímu rozvoji. Proto se předpokládá průběžné plnění tohoto očekávaného výstupu po celou dobu trvání vzdělávacího procesu.

Při plnění tohoto výstupu aplikujeme zejména následující didaktické zásady, a to konkrétně takto:

1) Zásada směřování od jednoduššího ke složitějšímu a od známého k novému: Postupně představujeme žákům techniky a nástroje hodnocení a sebehodnocení od jednodušších po složitější, vycházíme ze známých technik užívaných na 1. stupni (např. tzv. „teploměr“, vybarvování částí obrázku podle míry a kvality dokončeného úkolu apod.). V ústním projevu dbáme vždy na to, aby žák kromě vlastního hodnocení (např. „to mi ještě moc nejde“) uvedl také konkrétní důvody a důkazy, proč k tomuto hodnocení dospěl (nestačí odůvodnění „protože to neumím“, ale např. „protože často v textu opakuju slovesa být a mít a neumím požít jiná“).

2) Zásada názornosti: Při plnění tohoto výstupu je dodržování zásady názornosti velmi důležité, aby žáci vždy viděli konkrétní důkazy o dosažené úrovni svých znalostí a dovedností. Obecné hodnoticí komentáře bez konkrétních příkladů, důkazů o učení a ověřitelných, měřitelných plánů, které jsou později s časovým odstupem skutečně a pečlivě zhodnoceny, se stávají pouze formální administrativou bez většího efektu na well-being žáků. Čím abstraktnější a odtažitější hodnocení je, tím menší je zodpovědnost žáků za vlastní rozvoj. Pro učitele to znamená nastavit si a konzistentně používat systém kritérií hodnocení práce žáků, hodnoticích metod a postupů, technik pro krátkodobé, střednědobé i dlouhodobé hodnocení, které bude se žáky pravidelně a průběžně používat a vést je k tomu, aby byli schopni stejnou techniku podle stejných kritérií použít v pozdějších fázích sami a zhodnotit tak konkrétní vlastní práci.  

3) Zásada zřetele k věkovým zvláštnostem žáků: Jazykové a komunikační znalosti a dovednosti žáků jsou v 6. a v 9. ročníku na velmi odlišné úrovni. Tomu je třeba přizpůsobit i jazyk hodnocení a autoevaluace. Současně je při plnění tohoto výstupu zásadní brát v úvahu emoční a citovou nevyzrálost žáků ve věku 12–15 let. Mnoho žáků v této věkové kategorii nedokáže vyjádřit své pocity ve vztahu k vlastnímu výkonu, nebo to nedokáží vyrovnaně a objektivně. Proto je vhodné nabídnout žákům techniky a postupy k překonání nevyrovnané emoční reakce na vlastní výkon, k získání odstupu a nadhledu, k dosažení vyrovnaného přístupu k sobě samému a své práci. Cílem je zde rozvoj weill-beingu žáků, jejich aktivizace ve vztahu k učebnímu postupu, ale zároveň přijetí sebe sama bez podceňování či přeceňování.

4) Zásada vědomého osvojování učiva: Při plnění tohoto výstupu je „učivem“ myšlen soubor technik, nástrojů a postupů evaluace a autoevaluace a současně jazyk užívaný pro popis svého výkonu a vyjádření vlastního hodnocení o něm. Jazyk se zde stává učivem, ale zároveň pracovním nástrojem. Dodržení zásady vědomého osvojování tohoto učiva je zde naprosto zásadní, protože pokud bude toto učivo redukováno na pouhé „vyplňování hodnoticích tabulek, kreslení smajlíků nebo vybarvování autoevaluačních obrázků“ bez pochopení významu, bez uvědomění si, co se o svém učení žák dozvídá, pak cíl tohoto výstupu zůstane nenaplněn.

5) Zásada aktivnosti: Tento výstup je postaven na aktivní participaci žáků na hodnocení svých prací, bez jejich plného zapojení nelze tento výstup realizovat. Učitel tedy naplňuje zásadu aktivnosti tím, že vybízí žáky k hodnocení jejich prací, předkládá jim techniky a postupy využitelné při autoevaluaci, ale současně hodnocení neprovádí za ně, nýbrž s nimi.

6) Zásada soustavnosti: Tento očekávaný výstup je zamýšlen jako soustavný, dlouhodobý, v důsledku má vést k celoživotnímu hodnocení vlastních výsledků učení a k dovednosti plánovat svůj učební postup. Proto je nezbytné, aby byl tento výstup soustavně přítomen ve vyučovacím procesu.

7) Zásada trvalosti: Výsledky práce žáků a jejich hodnocení jsou uchovávány a je žádoucí, aby se k nim mohli žáci trvale vracet nejen v průběhu jednoho školního roku, ale i napříč ročníky, a aby byli vedeni ke stanovování dlouhodobých cílů svého jazykového a komunikačního vzdělávání a ke sledování jejich naplňování.

8) Zásada integrity jazykového vyučování: V tomto očekávaném výstupu se jazyk stává nástrojem pro hodnocení učebního pokroku žáků v oblasti jazykové a komunikační výchovy, avšak výsledky učení žáků v oblasti hodnocení a sebehodnocení je žádoucí využívat ve všech vzdělávacích oborech. Úroveň žáků v tomto výstupu, jejich dovednost zhodnotit objektivně a vyváženě vlastní učební pokrok, se odrazí v jejich úspěšnosti ve všech předmětech a mohou výrazně přispět ke zlepšení jejich celkových studijních výsledků, ale i ke zlepšení celkové atmosféry a klimatu školy. Na naplňování tohoto očekávaného výstupu by se bez nadsázky měli podílet všichni pedagogové i žáci dané školy a integrovat tento výstup do své každodenní práce bez ohledu na vzdělávací obor či oblast.

Zdroj:

ČECHOVÁ, Marie a STYBLÍK, Vlastimil. Čeština a její vyučování: didaktika českého jazyka pro učitele základních a středních škol a studenty učitelství. Praha: SPN – pedagogické nakladatelství, 1998. ISBN 80-85937-47-6.

Žáci popíší svoji aktuální úroveň osvojování jazykových a komunikačních znalostí a dovedností. Ústně nebo písemně vyjadřují svoje pocity z dosaženého výsledku písemně a interpretují své reakce a pocity a sdílí je v komunikaci.

Způsob ověřování ze strany učitele:

• Shromažďuje sebehodnoticí výstupy žáků v písemné podobě, společně s nimi se k nim opakovaně vrací a ověřuje, zda a do jaké míry naplňují plány a cíle dalšího rozvoje, které si stanovili.
• Poskytuje žákům formativní zpětnou vazbu a ověřuje, zda a do jaké míry ji zapracovali do svého dalšího postupu.
• Vede se žákem dialog nad hodnocenou prací, ověřuje uplatnění kritérií hodnocení, vyhodnocuje žákovu reakci s cílem rozvoje jeho well-beingu.

Příklad úlohy pro 7. ročník:

Úloha plnící tento výstup je závěrečným úkolem, který plní žáci při souhrnné písemné práci. Jejich úkolem je zhodnotit svůj výkon. Učitel následně poskytne při hodnocení práce zpětnou vazbu, kterou si žák přečte, společně s učitelem vyhodnotí a stanoví si další plán a měřitelný cíl pro další práci.

Pozn.: Tento typ písemných prací byl ověřen ve výuce. Zadáván byl žákům pravidelně od 6. do 9. třídy vždy ve čtvrtletí na základní škole (28. ZŠ v Plzni, autorka materiálu: Růžena Písková). Jejich hodnocení bylo uchováváno a na konci 9. třídy vyhodnoceno. Sami žáci tento přístup ke své práci hodnotili velmi kladně, v reakcích vyzdvihovali hlavně fakt, že se k pracím pravidelně vraceli a viděli svůj vlastní posun, zároveň často uváděli, že nemají obavy z výsledku, protože o něm uvažovali už bezprostředně po testu a při hodnocení často dospěli k závěru, že to, co se zdálo na začátku jako velmi špatný výsledek (podceněný výkon) se během hodnocení ukázalo jako mnohem lepší (vyrovnávání náhledu na vlastní práci). Kritéria hodnocení práce znali žáci samozřejmě předem.