interpretuje literární díla a díla z oblasti dalších druhů umění

• posoudí možná vyznění uměleckého díla a jejich působení na čtenáře
• odhadne autorský záměr
• popíše jednoduše jazykovou, tematickou a kompoziční stránku díla a vysvětlí jejich funkci v textu
• při interpretaci textu, divadelního nebo audiovizuálního představení využívá základní literárněhistorické a literárněteoretické poznatky

Úlohy jsou zaměřeny na schopnost posoudit možná vyznění uměleckého díla a jejich působení na čtenáře, popsat jednoduše jazykovou, tematickou a kompoziční stránku díla a vysvětlit jejich funkci v textu.

Způsob ověřování ze strany vyučujících:

• Posuzuje písemné záznamy zpracované žákem či žákyní na základě úkolů v pracovních listech.
• Posuzuje ústní projev žáků s ohledem na kvalitu obsahu i formy.

    JAN WERICH: LAKOMÁ BARKA (WERICH, Jan. Fimfárum. Albatros 2012, ISBN 978-80-00-03019-7)

Metodické poznámky:

Úloha je členěna na jednotlivé úkoly. Vzhledem k tomu, že časovou dotaci pro některé z úkolů nelze přesně odhadnout (závisí na zájmu a schopnostech žáků), neuvádíme časové doporučení pro úlohu jako celek. Lze předpokládat, že splnění všech úkolů si vyžádá vícehodinovou práci.

Žáci pracují s pracovními listy, do nichž vpisují záznamy k jednotlivým úkolům. Pokud není uvedeno jinak, žáci si ke každé úloze zapisují řešení. Společně (na tabuli apod.) se uvádí řešení jednoznačné (tam, kde je to možné) či naznačuje řešení potenciální.

1.

Před čtením:

Metodické poznámky:

V této fázi pracujeme formou ústní diskuse, bez společného (a následně učitelem posuzovaného) zápisu.

Předpokládáme, že kniha Fimfárum, slovo, podle kterého dostala název, a osobnost Jana Wericha jsou alespoň některým žákům známy, proto tuto fázi práce věnujeme jejich připomenutí či základním informacích o nich. Vycházíme přitom ze znalostí žáků. Jako vstupní motivaci můžeme volit krátkou audiovizuální či zvukovou ukázku, např. úvodní pasáž z Lakomé Barky v interpretaci Jana Wericha (Radiotéka Českého rozhlasu), popř. ze stejnojmenného animovaného filmu Vlasty Pospíšilové (1986; později zahrnuto do filmu Fimfárum, 2002).

V rámci diskuse by žáci měli získat základní informace o Janu Werichovi, povídkovém souboru Fimfárum a významu slova fimfárum. Ponecháme na nich, zda, popř. která fakta si zapíší.

Úkoly pro žáky:

• V souvislosti s Lakomou Barkou se objevuje slovo Fimfárum nebo i fimfárum (s malým f na začátku slova). Víte, co toto slovo označuje?
• Kdo je jeho autorem?
• Poznali jste, kdo načetl text v ukázce?

Metodické poznámky:

Velké písmeno v názvu se vztahuje k názvu knihy, jako označení (neexistující) věci se v textu píše s malým f.

Učitel může žákům ke každé otázce předložit na výběr 2-3 konkrétní řešení (např. tři jména autorů), žáci vybírají správnou variantu. Lze využít aplikaci typu Mentimeter.

Další diskuse se odvíjí podle žákovských odpovědí na výše uvedené otázky.

2.

Čteme text:

Metodické poznámky:

Mějme na paměti, že vybraný literární text neslouží pouze jako podklad pro naplňování obsahu výstupu, ale prvotně by měl žákovi přinést čtenářský (estetický) prožitek. Z toho důvodu věnujeme maximální pozornost zajištění nerušeného a kvalitního průběhu četby (příp. poslechu textu); tím spíše, že školní prostředí se nemůže plně vyrovnat podmínkám, které čtenář vyhledává (které si vytváří) při četbě podnícené toliko jeho individuálními potřebami.

Nic nesplete člověka tolik jako jméno vesnice. Třeba Hrdlořezy. Kdo se bojí do Hrdlořez kvůli hrdlu, bojí se zcela zbytečně, protože v Hrdlořezích, a to je statisticky dokázáno, hrdla se neřežou o nic víc než kde jinde.

Nebo nedaleko Konstantinových Lázní je vesnice Úterý. Přijďte tam ve středu a jste zase v Úterý. Šest dní v týdnu to jméno lže.

A zrovna tak lhalo jméno vesnice Dejvice, když ještě Dejvice byly vesnice, když z Dejvic do Prahy se chodilo buď Píseckou branou nebo oklikou.

Nejspíš ještě se dalo věřit vesničce nedaleko Dejvic, která se jmenovala Černý Vůl. S ohledem na starostu to bylo jméno pravdivé, i když barvoslepé, neboť starosta byl zrzavý.

Vraťme se však do Dejvic. Řekli byste Dejvice, dej více! Tam se asi lidi předhánějí v rozdávání.

Vůbec ne. Lakotili a hamonili. Škrtili, škudlili a byli krkouni.

Ani ponocného si nedrželi. Nevadilo jim, že nevěděli, jak v noci čas plyne. To prý by byl drahý čas, kdyby měl ponocného uživit! Starosta to rád viděl, protože chodil pytlačit do Královské obory. Když nebyl ponocný, nemusil se bát, že někoho v noci potká. Koně koval kovář tak, že jim přendával podkovu z pravé zadní na levou přední, tu zase na levou zadní, a tu pak na pravou přední, až byla kobyla bosa.

Nejlakomější držgrešle ze všech byla Barka, farářova kuchařka, a to bylo každému známo. Nejenomže schraňovala slupky od buřtů a šila z nich záclony, nejenomže se do zrcadla nepodívala, aby se neopotřebovalo, ale to byla ona, co tenkrát, když jela do Loun dostavníkem, místo jízdenky chtěla si nechat koleno vrtat, k čemuž nedošlo jen proto, že když kočímu to koleno ukázala, raději ji nechal jet zadarmo, než by zneuctil nebozez.

A téhle Barce povídá farář: „Co kdybychom to druhé prase dali...“

„Ani pomyšlení...!“

„Počkejte, Barko! Myslil jsem na učitelovic, mají tolik dětí, a nám jeden čuník stačí.“

„Proč maj tolik dětí, to je jejich věc!“

„A co má ten člověk dělat? Z lakoty tu lidé ani děti nemají, a on, aby v té škole měl koho učit, musí být samozásobitel.“

„Tak mu dáme vejslužku, když už musíte rozhazovat, velebný pane.“

„Říkejte si, co chcete, dva čuníci pro nás dva je moc,“ chabě trval farář na svém.

Je zajímavé, že přibližné v téže chvíli učitel došel k podobnému závěru: „Já tu mám hladovejch krků jako píšťal u varhan a na faře jsou dva vepři a dva lidi.“ Načež se zamračil. Čím víc se mračil, tím usilovněji přemýšlel. Když se mu tvář vyjasnila, vzal do kapsy kladivo a hřeb a že prý se jde nadýchat trochu večerního kyslíku.

Farář míval psa ovčáka, hlídače, ale Barka ho umořila hladem. To se teď učitelovi šiklo. Šel k faře od lesa a nebylo psa, aby štěk. Ani prve, ani teď, když se vloudil do chlívka k prasatům. Tomu většímu se zdálo něco pěkného, protože kanilo a občas si zachrochtalo jako piják piva. Menší spalo jako dudek. Když mu učitel přiložil hřeb mezi oči, hnulo ovarem, ale maloučko. Učitel sáh do kapsy pro kladivo a ani se mi nechce podrobně popisovat, jak ten hřeb snadno vjel do prasečí hlavy.

Ráno Barka budila faráře větou: „To menší prase je v troubě!“

Povídá rozespalý farář: „A jak se vám tam celé vešlo?“

„Ježíšmarjá, ne že ho peču, ale že je kaput!“

„To jste je asi hladem umořila, osobo!“ zívl farář a obrátil se ke zdi.

Barka seběhla k učitelovům. Jestli by prý pan učitel neodklidil prasátko, pan farář se dává poroučet. Lhala, aby se zamezilo panice mezi chovateli. Do rána jim na faře jedno zgrejzlo a lidi jsou zlí a ještě by mohli říct, že na faře zatajili červenku nebo co.

„Ale to víte, Barko, s radostí, pro vás všechno!“ Učitel vzal pytel a trakař a šel pro prase, že už ho prý někde zakope.

Toho dne se začalo z učitelovic komína kouřit a kouřit už nepřestalo.

Když se Barka ptala učitelovic Toníka u kašny, co tolik topěj, vždyť ještě nemrzne, Toník dělal, že ji neslyší, a Barka si dobře všimla, že má mastnou bradu. Jak jí cestou na faru voda v putně šplouchala, Barka každý třetí krok se zastavila a usedavě přemýšlela, co to učitelovic, ta chamraď setsakramentská, může kuchtit? Tonda má mastnou bradu přece od něčeho mastného. Že by to prase... dyť přece pošlo, ne? Nebo že by nepošlo? Ten učitel ňák přeochotně chtěl vyhovět...

Žralo ji to.

Sotva se setmělo, Barka šla courem kolem kostela ke škole. Vpředu se svítí, z komína se kouří, Barka větří, čmuchá, přece takhle voní vepřová! Teď ji ovanulo zelí, tohle jsou zase škvarky!

Vzala za kliku. Opatrně proklouzla do chodby. Na konci chodby dveře a nad nimi výklenek s oknem pro větrání. Barka se šourá až ke dveřím a poslouchá. No ovšem, tam se debužíruje, asi už je po všem. Talíře, vidličky a nože cinkají do dětských hlasů a smíchu, co to xakru jedli? Přišoupla bednu, co stála v rohu, dala na ni škopík, co visel na zdi, a souká se nahoru, aby si to všechno okénkem nad dveřmi zkontrolovala. Přišla o chlup pozdě, učitelová už poklidila se stolu a všechny děti stály v řadě jako čestná rota, od nejstaršího po nejmladší.

Učitel právě uzavíral: „... a pomodlíme se ještě za Barku...“

Barka napjala uši. Přitáhla se výš, stála na škopíku na špičkách jako baletka.

„... aby nebyla tak lakomá,“ povídá nejstarší Žofka a po ní Pepa:

„... aby nebyla tak závistivá!“

„...a tak špinavá...“ vpadl Tomáš.

„... a neučesaná...“ mladší Xaver, a ještě mladší Felix:

„...ne tak ošklivácká...“

Bobeš: „... aby nemořila prasátka hladem...“

Růženka: „... a kočičky a ...“

Libuše: „... a pejsky...“

 „... a aby nežrala žížaly,“ uzavřel Tonda s mastnou bradou.

Barka byla vztekem bez sebe. Ty žížaly ji dodělaly.

Chtěla zahrozit pěstí, leč zapomněla, že zpola stojí na špičkách na škopíčku na bedně a zpola se přidržuje výklenku. Dřív než mohla vychrlit nadávky, svět se pod ní zbortil, škopíček ucukl, Bárce se zvedly nohy ke stropu, vzala bradou o spodek výklenku, jekla a letěla, jako když žebřík podrazíš, ztuha naznak na dlaždice v chodbě.

Našli ji tam s očima v sloup.

Dětem namluvili, že se Barce udělalo mdlo, a poslali je spát. Jenomže Barčino mdlo trvalo trochu dlouho na to, aby to bylo jenom mdlo.  

„To vypadá, že je po ní,“ šeptal ženě učitel.

„Skoč pro faráře.“

„Jo, a jak to všechno vysvětlím? Řeknou, že jsme ji zabili, že jsme byli v komplotu kvůli praseti, znáš lidi.“

Učitelová ztratila hlavu a navrhovala manželovi, aby emigrovali, nebo aby zapálil dům, a podobné hlouposti. Učitel ji neposlouchal, vzal pytel po čuníkovi, vecpal do něho Barku, hodil si to všechno přes rameno a šel.

„Kam jdeš, Láďo, Ládíčku, tebe chytnou, já už tě neuvidím!“ učitelová se mu věšela na krk.

„Za chvíli jsem tu,“ konejšil ji, „nikomu neotvírej!“ a spolkla ho tma.

Nevěděl přesně, co s Barkou. Chtěl ji posadit ke kašně, ale Bureš se potácel z hospody, a jen taktak se nestřetli. Také se zabýval nápadem, že by ji vynes na zvonici a tam by ji pak našli a řeklo by se, že vybírala holubí vejce, to se o ní vědělo, a že ji zvon vzal do lebky. Už zahýbal ke zvonici, když si vzpomněl na Kubáta.

Kubát pro halíř byl schopnej hnát blechu přes strniště. Noc co noc chodil hlídat do stodoly obilí, aby mu je někdo nevykrad, ale sotva se usadil ve stodole, už ho popad strach, že by ho mohli vykrást v chalupě, a letěl hlídat domů. Když tak proběhal celou noc, ve dne spal. Říkal, že ušetří, že být ve dne vzhůru se při té drahotě nevyplatí.

Učitel počkal, až Kubát přeběhl ze stodoly do chalupy. Potom mu posadil Barku na hromadu zrní, dal jí do ruky lopatu, aby se nekácela, a za chvilenku byl doma.

Kubát hlídá v chalupě. Asi za půl hodinky ho popadne obvyklý strach o zrní a letí do stodoly. A vida ho! Nachytal zloděje s lopatou, zrovna jak se chystá okrást ubožáka! I ty prevíte! I ty padouchu! Kubát vzal cep a BÁC, BÁC! Zloděj se skácel.

„Ani se nehni!“

To se ví, že se ani nehnul. Totiž nehnula. Kubát poznal, teprve až rozškrt sirku, že to není ten zloděj, nýbrž ta zlodějka, a to farská Barka.

„Ženská, co vás to napadlo?“

Barka ani muk.

„Ženská, hej, hej, hej!“ to už s ní notně třás. „Snad jsem vás... propánakrále, Barko!“

Barka ani muk.

Teď sedí oba ve stodole, koukají na sebe, jenže Barka Kubáta nevidí.

Kubát je z toho zoufalý. Kam ji dát? Najdou ji u mne a řeknou, že jsem ji z lakoty utlouk, znáte lidi! Co s ní?

Ze všech nápadů se mu zalíbil jeden velice škodolibý. Vzpomněl si, že učitel nezamyká a že by mu mohl Barku donést do školy a posadit ji do lavice. To se bude učitel divit, že má o žákyni víc.

Zase se octla Barka v pytli, zase se nesla nocí. Jak si chtěl Kubát nadejít kaštanovou alejí směrem ke Královské oboře, byl by málem vrazil do chlapa, který přicházel od obory. I on nesl pytel na zádech. Když spatřil Kubáta, zařval, pustil pytel a odskočil do tmy. Kubát zrovna tak.

Teď stojí oba chlapi za kaštanem, jeden druhého pro tmu nevidí, a mezi nimi na silnici dva pytle. Čekají, co se bude dít. A ono nic. Čekají, až konečně ten jeden, byl to Kubát, to riskne. Skočí, popadne pytel a upaluje pryč. Ten druhý to vidí, oddechne si, zvedne pytel a také upaluje.

Je to starosta z Dejvic. Byl si zapytlačit v Královské oboře a nese domů statného koloucha. Jenže je v tom přece jenom malý háček. Starosta nese pytel, to je pravda, ale je to pytel, který upustil Kubát, zatímco Kubát utek s pytlem, ve kterém byl starostův kolouch.

Tak se stalo, že Kubát potmě posadil učitelovi do školní lavice místo Barky koloucha, zrovna když starosta vcházel doma do kuchyně a povídá ženě: „Jen se koukni, co jsem dneska ulovil!“

Nás nemůže překvapit, že z pytle se vykutálela farská Barka, víme přece proč. Ale starostová to nevěděla, a když spatřila, jak se Barka kutálí, zajala ji mdloba a praštila sebou.

Teď tu obě ležely vedle sebe jako dva špalky. Starosta, bývalý dragoun, už něco v životě zažil. Celkem klidně popadl vědro s vodou a vychrst ji na starostovou. Samosebou že Barku přitom také polil.

Starostová si sedla, Barka si sedla, starostová vstává, Barka vstává. Starostová ječí, Barka se nezdržuje a hurá ze dveří do tmy.

Ráno, než se začalo učit, našel učitel ve třídě koloucha. Seděl v první lavici. Chvíli si lámal hlavu, jak a co, ale pak si řekl, že kdo se moc ptá, moc se dozví, a koloucha zavěsil do komory, aby zvěřina uzrála. Jen to udělá, volá ho před školu Kubát. Jestli prej v noci nic neslyšel, jako učitel. Ne, neslyšel. A Kubát slyšel? Ne, taky neslyšel. Tak proč se ptá? Inu jen tak.

Začali zvonit na ranní a farář, přesný jako poštovní panáček, zahýbá od fary. Spatří Kubáta s učitelem, přidá do kroku a volá:

„Jestlipak to už víte o naší Barce?“

V učiteli i Kubátovi hrklo. V každém zvlášť.

„Představte si,“ oznamoval velebníček, „představte si, že se jí přes noc na hlavě vyrazily dvě boule!“

„To ji něco poštípalo?“ zkoušel učitel.

„To jsou boule jako od cepu. Měla prý zlý sen, a jak se v posteli přehazovala, spad na ni cínový svícen. Hlava ji bolí jako střep!“

„A co říká doktor?“ s úlevou se ptal Kubát.

„Kdo by utrácel za doktora! Ona se s pomocí boží z toho vylíže!“

„I bez pomoci boží,“ chtěl říct učitel, ale neřekl. Farář se v dálce zmenšoval a Kubát s učitelem se za ním mlčky dívali. Od Prahy foukal studený vítr, nad krajem visela špinavá peřina plná sněhu.

Kubáta zastudila sólo vločka v týle a zívl. Mrkl na nebe a pomalu šel domů. Učitel ještě chvilku lelkoval, než vešel do školy přiložit do kamen.

Vloček přibývalo, v Dejvicích začal nový den.

A tím to vlastně končí. Jestli jste doufali, že Barka se napravila a přestala lakotit, že učitele tlačilo v žaludku i ve svědomí ukradené prase, že Kubát dostal rozum, důstojný pán že našel důstojnost, že Dejvice si odhlasovaly změnu jména na Hamonín, to jste raději měli přečíst nějakou pohádku, a ne tuto pravdivou příhodu.

3.

Práce s textem:

Metodické poznámky:

Po dočtení by se měl učitel snažit navodit takové podmínky, aby žáci měli možnost text nechat emocionálně doznít.

Pracujeme postupně s jednotlivými úlohami, po každé z nich v diskusi hledáme řešení nebo možné/á řešení. Diskuse vychází ze sdílených zápisů žáků.

Úkoly pro žáky:

• Pokud byste měli přečtený text charakterizovat dvěma přídavnými jmény, která by to byla?

Metodické poznámky:

Žáci si svá vyjádření nejdříve připraví a pak je zapisují na tabuli (do společného prostoru); mohou si vybrat místo a styl záznamu; podle technických možností může zápis provádět více žáků současně. Alternativou je využití aplikace typu Mentimeter.

Následně může k záznamům proběhnout diskuse. Ponecháme na žácích, zda si z diskuse budou provádět zápis.

• Přečtěte si pasáž o místních jménech, která vypravování otevírá. Zkuste ji vhodně doplnit o jméno jiné skutečně existující vesnice nebo města.

Metodické poznámky:

Prostor pro kreativnější žáky. Zápis je individuální.

• Na čem je úvodní pasáž jazykově vystavěna, jaké schopnosti v ní autor prokazuje?

Metodické poznámky:

Žáci by měli dojít k formulacím jako slovní humor, jazyková hra, ironie.

• Přečtěte si poslední odstavec Lakomé Barky. Uveďte, jak se v něm projevuje vypravěč. (Upozorňuje na sebe? Oslovuje čtenáře?)
• Objevují se prvky, které jste uvedli v odpovědích na dva předchozí úkoly, i v dalších částech textu? Pokud ano, doložte je konkrétními příklady.
• Přesuňme se k ději.

Naznačte jeho schéma – místo, čas, postavy, akci. Textový příklad:

Učitelův dům – čas večeře – Barka tajně naslouchá – spadne a omdlí – rozhovor učitele se ženou – učitel odnáší Barku v pytli po čuníkovi.

Můžete využít grafického organizéru.

Metodické poznámky:

V principu jde o vytváření myšlenkové mapy.

Učitel může žákům usnadnit řešení tím, že jim uvede konkrétní formu a konkrétní řešení určitého dějového momentu (např. vyplněné vstupní políčko záznamu a některé/některá z dalších políček).

Skupinová práce. Skupiny (jejich zástupci) výsledky své práce prezentují ostatním.

• Na základě řešení předcházejícího úkolu popište děj povídky. Můžete využít i některé z následujících přídavných jmen: (Děj je)

překvapivý – šokující – veselý – smutný – dramatický – uklidňující – romantický – nudný – pohádkový.

Pro řešení můžete využít také následujícího textu věnovaného tvorbě dvojice Jiří Voskovec – Jan Werich: Voskovec s Werichem dokázali být zdravě neuctiví k autoritám a ke všemu, co považovali za přežité. Nechali se inspirovat filmovou groteskou, okouzlil je džez.

Metodické poznámky:

Dějově má příběh místy ráz grotesky (pád, rána cepem, Kubátovo pobíhání, záměna pytlů…).

• Texty ve Fimfáru bývají žánrově označovány jako moderní pohádky. Než se budeme tímto termínem zabývat, připomeňme si nejprve základní znaky tradiční pohádky.

Metodické poznámky:

Společná práce: Charakteristiku pohádky zaznamenáváme do společného prostoru (na tabuli).

Charakteristika žánru např. zde.

• Hledáme charakteristiku moderní pohádky. Žáci navrhují, jak by bylo možné pohádku „modernizovat“. Využívají přitom svých čtenářských zkušeností.

Metodické poznámky:

Skupinová práce. Jedna ze skupin výsledky své práce prezentuje ostatním. V následné řízené diskusi by se žáci měli dobrat elementárních znaků moderní pohádky.

Charakteristika žánru např. zde.

• Provádíme žánrové srovnání: Porovnejte Lakomou Barku se žánrovými znaky pohádky a moderní pohádky. Zaměřte se zejména na typy a charakter postav (včetně toho, zda jsou postavy charakterově jednoznačné), pohádkové motivy, zakončení a vyznění příběhu (má příběh výraznou pointu?), čas a prostor děje.

Využijte srovnávací tabulky, popř. grafické organizéry.

Metodické poznámky:

Skupinová práce. Jedna ze skupin výsledky své práce prezentuje ostatním. V následné řízené diskusi by se žáci měli dobrat shrnujícího závěru a uvést vlastní návrh žánrové a tematické charakteristiky (povídka se satirickými a groteskními prvky).

Žáci by měli vzít v potaz i autorskou nápovědu v závěru Lakomé Barky.

• Na základě svých předchozích zjištění uveďte, jakým čtenářům byste Lakomou Barku doporučili. Příklady: čtenáři dětští, dospívající, dospělí; čtenáři příležitostní, pravidelní; čtenáři se zájmem o pohádky a fantastické příběhy; čtenáři vyhledávající příběh bez autorských odboček…
• Při hledání řešení předchozích úkolů jste pravděpodobně využili svých čtenářských zkušeností. Uvádějte díla, která se v některých podstatných znacích shodují s Lakomou Barkou; tyto znaky uveďte. Příklad znaku: lakomá postava, lakomství.

Při zpracování můžete využít tabulku či grafický organizér.