užívá postupy divadelního umění a dramatické výchovy k prozkoumávání témat, situací a vztahů, poznávání sebe sama a jako prostředek sdělování jiným

• zapojuje se do rolové hry a improvizace ve společných souběžných (simultánních) aktivitách 
• pomocí rolové hry, jednání za postavu prozkoumává navozené fiktivní situace, témata, vztahy, zapojuje se do rozhovoru, diskuse, které reflektují význam této aktivity pro porozumění tématu, vztahům, motivacím postav 
• zapojuje se do společné tvorby drobných jevištních tvarů a prezentací pro ostatní spolužáky 
• používá prostředky divadla ke sdělení příběhů, situací, myšlenek a emocí ostatním spolužákům, zapojuje se do prezentace v jemu odpovídající týmové roli (herec/hráč, ten, kdo připravuje scénu, ozvučuje, pomáhá s tvorbou kostýmů apod.),
• reflektuje spolu s ostatními proces tvorby a prezentace (čím přispěl, jakou roli v něm zastával, s jaký problém musel samostatně nebo s ostatními vyřešit, co si z této zkušenosti odnáší do budoucí tvorby apod.)

Základním principem divadla je zobrazování postav, jejich vnitřního prožívání vnějším jednáním, zobrazování vztahů mezi postavami a jejich vzájemného jednání a sdělování témat tímto jednáním divákovi.

Tvorba postavy

Žáci vytvářejí postavy na škále od jednoduché typové postavy (prodavačka, řidič autobusu, lékař, modelka…) k hlubší charakteristice postavy jako jedinečné osobnosti (prodavačka je paní ve středním věku, trápí ji, že je špatně finančně ohodnocena, má tři děti, které musí vyzvedávat ze školy, je unavená, spěchá…) s jejími motivacemi (chce rychle všechny obsloužit, nebaví ji to, už by chtěla jít domů…). Tvorba postavy může být založena na vnější nápodobě jejího chování (především u typové postavy) nebo na představě vnitřního prožívání a motivací postavy. Při aktivitách, které směřují k tvorbě postavy i další práci s postavou (vstupování postav do různých situací a jejich vzájemné jednání) vysvětluje učitel žákům tyto základní principy. 

Příklady aktivit

• Každý žák s vymyslí svou postavu. Učitel vede žáky k větší konkrétnosti představ (kolik jej postavě let, jakou má rodinu, zaměstnání, jakou má povahu…). Žáci chodí v prostoru a hledají pro svou postavu typickou chůzi, způsob, jakým si sedá na židli… 
• Při chůzi v prostoru dáváme žákům různé podněty k jednání: „jdete po ulici uvidíte mezi lidmi kteří chodí kolem vás někoho známého. Jdete k němu, teprve až jste blízko, uvědomíte si, že jste si ho s někým spletl“, „stojíte na autobusové zastávce, autobus má už velké zpoždění, je zima…“
• Prověřování principu tvorby postavy přes vytvoření si představy o postavě a na jejím základě vytváření jejího jednání a vytváření postavy na základě nápodoby vnějšího jednání: Žáci se rozdělí do dvojic. Jeden z dvojice zůstává, druhý ho zvenčí sleduje. Žáci v prostoru se začnou pohybovat jako zvolená postava, druhý žák z dvojice sleduje svého partnera a postupně se pokouší napodobit jeho pohyby, chůzi. Jakmile postavu takto převezme, dá pokyn prvnímu, který prostor opustí a sám pokračuje v převzaté postavě v pohybu. V následné debatě zjišťujeme nakolik se druhým ve dvojici podařilo převzetím vnějších projevů postavy zjistit, kdo jsou. 
• Jeden z žáků si vytvoří základní představu o postavě. Usedne na židli, ostatní kladou žákovi otázky, které mu umožní lépe si propracovat postavu, její okolnosti a vnitřní motivace. Ptají se od věcných otázek (kolik je ti let, máš sourozence, jaké máš koníčky, zaměstnání…) po otázky směřující k hlubší charakteristice postavy, týkající se jejích názorů, postojů, motivací. Pokud žáci takto vytvoří postavu inspirativní pro další práci, mohou ve skupinách připravit etudy s touto postavou – její ráno, chvíle ve škole, volný čas, přátelé…

Tvorba situace 

Situace je souhrn podnětů, jevů, objektů, osob a vztahů mezi nimi vyskytujících se na určitém místě a určitém čase. Učitel zadává všechny tyto charakteristiky nebo jen některé. Závazné kategorie jsou vždy čas a místo. Aby mohly postavy jednat, musí se nacházet ve stejném čase na stejném místě. 

Učitel využívá dva základní principy při nabízení aktivit, kterých se žáci účastní:

Herní jednání – improvizované jednání v situaci, které není určeno divákům jako sdělení, ale slouží k prozkoumávání postav, vztahů mezi nimi, řešení vzniklých konfliktů atd. Komunikace probíhá mez zúčastněnými a zážitek vychází z dění v situaci.

Jevištní jednání – jednání sdělování o postavách, vztazích mezi nimi, konfliktech a jejich řešení divákovi (většinou ostatním žákům ve třídě). Komunikace probíhá mezi hrajícími navzájem a mezi hrajícími a diváky a zážitek zúčastněných vychází ze setkání s diváky, z komunikace s nimi 

Příklady aktivit

Herní jednání, improvizované jednání v situaci

Jeden žák vstoupí do prostoru a sdělí kdo je a kde a kdy je, případně co dělá (například „jsem starší pán, který sedí v parku na lavičce, je slunečné letní odpoledne“) a vytvoří statický obraz. Tím jsou dány základní kategorie – čas a místo. Tento obraz žáci jeden po druhém doplňují (podle zkušeností skupiny buď také se sdělením, kdo jsou a co dělají nebo jen pohybem a statickým zobrazením). Vznikne tak výchozí situace, kterou na pokyn učitele žáci improvizovaně rozehrávají.

Učitel hledá různé variace této aktivity, různé jiné způsoby zadávání výchozí situace pro improvizované jednání v situaci (od detailních zadání všech kategorií po zadání jen místa a času a žáci sami v průběhu jednání vytvářejí postavy, vztahy mezi nimi a jejich vzájemné jednání). 

Herní jednání nabízí prostor k prozkoumávání lidského jednání – vlastního i vytvořených postav. Slouží i k prozkoumávání příběhů - jejich témat, jednání, motivace a vztahů postav. 

Jevištní jednání

Práce s mizanscénou (uspořádání herců / postav a předmětů ve vzájemných vztazích v prostoru scény)

Učitel zadá žákům jednoduchý příběh, žáci ve skupinách vytvoří tři živé obrazy (mizanscény) – začátek příběhu, střed a konec příběhu). Vzájemně si své živé obrazy skupiny předvedou, ostatní hádají, co se vlastně mezi jednotlivými obrazy odehrávalo (skupiny tak dostávají zpětnou vazbu ke sdělnosti svých obrazů pro diváky). Skupiny pak dále pracují na propojení obrazů jednáním- Výsledný tvar předvedou ostatním skupinám, v diskuzi porovnávají žáci to, co vyčetli ze tří výchozích obrazů s předvedeným jednáním.

Varianta – skupiny vytvoří sérii tří obrazů příběhu, „předají“ své obrazy jiné skupině a ta je pak propojuje jednáním na základě toho, co z obrazů vyčetli. 

Učitel různě variuje zadávání skupinám, usiluje o to, aby žáci pochopili princip mizanscény jako sdělení výchozí situace –především osob a vztahů mezi nimi vyskytujících se na určitém místě a určitém čase.

Většinou v menších skupinách vytvářejí žáci různé situace jako divadelní sdělení divákovi. Při jejich tvorbě získávají základní znalosti o divadelních postupech a profesích (tvorba scénáře, dramaturgické a režijní koncepce, režie, scénografie a zvuk). V diskuzích a poskytování zpětné vazby se učitel zaměřuje na srozumitelnost jednání a na použité prostředky sdělení. Na základě zpětné vazby od ostatních by měli mít žáci možnost ještě na svém výstupu dále pracovat. 

V odkazu je příklad příběhové lekce, v níž jsou postupy divadla využity ke zkoumání tématu příběhu, jednotlivých situací, motivací a jednání postav. V lekci jsou využity jak postupy herního jednání v improvizacích, tak i postupy jevištního jednání - součástí lekce je např. tvorba etud s možnou výraznou stylizací (odehrávají se v podmořském světě) a jejich prezentace divákům.

Vzhledem k tématu (hlavní postava se rozhoduje, zda kvůli životní nabídce opustí svůj dosavadní svět a své rodiče) je lekce určena pro starší žáky, kteří stojí před rozhodováním o volbě povolání - téma je tak pro ně aktuální, přestože je sdělováno příběhem s pohádkovými motivy. Tato lekce je inspirací pro zkušené učitele oboru, takovýto způsob práce vyžaduje oborově specifické dovednosti učitele jak při dramaturgii a komponování lekce, tak i v aktivitách uvnitř lekce samotné (vstup učitele do role).

Učitel v této lekci hodnotí zejména jejich aktivní práci, zapojení v herních aktivitách i reflexích.