Další cizí jazyk

divider

Další cizí jazyky přispívají k chápání a objevování skutečností, které přesahují oblast zkušeností zprostředkovaných mateřským jazykem. Poskytují živý jazykový základ a předpoklady pro komunikaci žáků v rámci integrované Evropy a světa.

Osvojování cizích jazyků pomáhá snižovat jazykové bariéry, a přispívá tak ke zvýšení mobility jednotlivců jak v jejich osobním životě, tak v dalším studiu a v budoucím pracovním uplatnění. Umožňuje poznávat odlišnosti ve způsobu života lidí jiných zemí i jejich odlišné kulturní tradice. Prohlubuje vědomí závažnosti vzájemného mezinárodního porozumění a tolerance a vytváří podmínky pro spolupráci škol na mezinárodních projektech.

Požadavky na vzdělávání v cizích jazycích formulované v RVP ZV vycházejí ze Společného evropského referenčního rámce pro jazyky, který popisuje různé úrovně ovládání cizího jazyka[1], a z Doplňku k SERR z roku 2020. Vzdělávání v Dalším cizím jazyce předpokládá dosažení úrovně A1 (podle Společného evropského referenčního rámce pro jazyky)[2].

Úspěšnost jazykového vzdělávání jako celku je závislá nejen na výsledcích vzdělávání v mateřském jazyce a v cizích jazycích, ale závisí i na tom, do jaké míry se jazyková kultura žáků stane předmětem zájmu i všech ostatních oblastí základního vzdělávání.

Současný, tzv. postkomunikační přístup k výuce cizích jazyků se vyznačuje zejména zaměřením na žáka a proces jeho učení. Požadavky na vzdělávání v cizích jazycích vycházejí ze Společného evropského referenčního rámce pro jazyky (CEFR Companion Volume) a jeho Doplňku z roku 2020, v nichž jsou podrobně vymezené požadavky na různé úrovně ovládání cizího jazyka.

Hodnocení je důležitou součástí i výuky cizích jazyků, protože umožňuje zjistit, jak dobře dosáhli žáci stanovené úrovně jazykových znalostí a dovedností. Je preferováno zejména formativní hodnocení výkonu žáka, které posiluje sebehodnoticí schopnosti žáka, resp. schopnost žáka poznávat, jak se učí, jak přemýšlí o svém učení (tedy reflexi a sebereflexi žáka). Sebehodnocení žáka lze chápat jako výchovně-vzdělávací prostředek neformálního charakteru zaměřený jak na průběh, tak na výsledek vzdělávání. Nácvik sebehodnocení je dlouhodobý proces, kterému je třeba se učit. Ve výuce cizích jazyků zaujímá specifické postavení Evropské jazykové portfolio, které umožňuje srozumitelně a přehledně postihnout pokrok žáka v jednotlivých složkách komunikace a v jednotlivých etapách učení se cizímu jazyku a je významným nástrojem k sebehodnocení žáka.

V souladu s komunikačním přístupem je při hodnocení žáka v cizích jazycích klíčové, zda dosáhl očekávaných výstupů v receptivních (poslech a čtení s porozuměním) a produktivních řečových dovednostech (mluvení a ústní interakce, psaní a písemná interakce a mediace). Prostředkem k dosažení těchto dílčích kompetencí je osvojení přiměřeně správné výslovnosti, slovní zásoby a gramatiky v rozsahu odpovídajícím očekávané jazykové úrovni podle SERR a v neposlední řadě i pravopisu. Zejména na úrovni A1 by měly být tolerovány elementární chyby, které však nenarušují smysl sdělení a porozumění.

[1] V tomto období je důraz kladen na ústní komunikaci a vytváření základu (zejména ve fonetice a syntaxi) pro další osvojování jazyka. Cílem je rovněž rozvoj jazykového povědomí ve vztahu k mateřskému jazyku, případně dalším jazykům.

[2] Společný evropský referenční rámec pro jazyky vymezuje kompetence komunikační (lingvistické, sociolingvistické, pragmatické) a všeobecné (předpokládající znalost sociokulturního prostředí a reálií zemí, ve kterých se studovaným jazykem hovoří) jako cílové kompetence jazykové výuky.

Úroveň A2: Žák – rozumí větám a často používaným výrazům vztahujícím se k oblastem, které se ho bezprostředně týkají (např. základní informace o něm a jeho rodině, o nakupování, místopisu a zaměstnání). Komunikuje prostřednictvím jednoduchých a běžných úloh, jež vyžadují jednoduchou a přímou výměnu informací o známých a běžných skutečnostech. Popíše jednoduchým způsobem svou vlastní rodinu, bezprostřední okolí a záležitosti týkající se jeho nejnaléhavějších potřeb.

Úroveň A1: Žák – rozumí známým každodenním výrazům a zcela základním frázím, jejichž cílem je vyhovět konkrétním potřebám, a tyto výrazy a fráze používá. Představí sebe a ostatní a klade jednoduché otázky týkající se informací osobního rázu, např. o místě, kde žije, o lidech, které zná, a věcech, které vlastní, a na podobné otázky odpovídá. Jednoduchým způsobem se domluví, mluví-li partner pomalu a jasně a je ochoten mu pomoci.

Očekávané výsledky učení

2. stupeň, 9. ročník

Receptivní řečové dovednosti (poslech s porozuměním a čtení s porozuměním).

Produktivní řečové dovednosti (mluvení a psaní).

Interaktivní řečové dovednosti (ústní a písemná komunikace).

Mediace