Cizí jazyk

Cizí jazyky přispívají k chápání a objevování skutečností, které přesahují oblast zkušeností zprostředkovaných mateřským jazykem. Poskytují živý jazykový základ a předpoklady pro komunikaci žáků v rámci integrované Evropy a světa.

Osvojování cizích jazyků pomáhá snižovat jazykové bariéry, a přispívá tak ke zvýšení mobility jednotlivců jak v jejich osobním životě, tak v dalším studiu a v budoucím pracovním uplatnění. Umožňuje poznávat odlišnosti ve způsobu života lidí jiných zemí i jejich odlišné kulturní tradice. Prohlubuje vědomí závažnosti vzájemného mezinárodního porozumění a tolerance a vytváří podmínky pro spolupráci škol na mezinárodních projektech.

Požadavky na vzdělávání v cizích jazycích formulované v RVP ZV vycházejí ze Společného evropského referenčního rámce pro jazyky, který popisuje různé úrovně ovládání cizího jazyka[1], a z Doplňku k SERR z roku 2020. Vzdělávání v Cizím jazyce předpokládá dosažení úrovně A2 (podle Společného evropského referenčního rámce pro jazyky)[2].

Úspěšnost jazykového vzdělávání jako celku je závislá nejen na výsledcích vzdělávání v mateřském jazyce a v cizích jazycích, ale závisí i na tom, do jaké míry se jazyková kultura žáků stane předmětem zájmu i všech ostatních oblastí základního vzdělávání.

Současný, tzv. postkomunikační přístup k výuce cizích jazyků se vyznačuje zejména zaměřením na žáka a proces jeho učení. Požadavky na vzdělávání v cizích jazycích vycházejí ze Společného evropského referenčního rámce pro jazyky (CEFR Companion Volume) a jeho Doplňku z roku 2020, v nichž jsou podrobně vymezené požadavky na různé úrovně ovládání cizího jazyka.

1. stupeň ZV: Vzdělávání v Cizím jazyce předpokládá dosažení úrovně A1 (podle Společného evropského referenčního rámce pro jazyky). Jedná se o tematické okruhy Receptivní řečové dovednosti (poslech s porozuměním a čtení s porozuměním), Produktivní řečové dovednosti (mluvení a psaní) a Interaktivní řečové dovednosti (ústní a písemná komunikace).

2. stupeň ZV: Vzdělávání v Cizím jazyce předpokládá dosažení úrovně A2 (podle Společného evropského referenčního rámce pro jazyky). Jedná se o tematické okruhy Receptivní řečové dovednosti (poslech s porozuměním a čtení s porozuměním), Produktivní řečové dovednosti (mluvení a psaní), Interaktivní řečové dovednosti (ústní a písemná komunikace) a Mediace.

Hodnocení je důležitou součástí i výuky cizích jazyků, protože umožňuje zjistit, jak dobře dosáhli žáci stanovené úrovně jazykových znalostí a dovedností. Je preferováno zejména formativní hodnocení výkonu žáka, které posiluje sebehodnoticí schopnosti žáka, resp. schopnost žáka poznávat, jak se učí, jak přemýšlí o svém učení (tedy reflexi a sebereflexi žáka). Sebehodnocení žáka lze chápat jako výchovně-vzdělávací prostředek neformálního charakteru zaměřený jak na průběh, tak na výsledek vzdělávání. Nácvik sebehodnocení je dlouhodobý proces, kterému je třeba se učit. Zejména v mladším věku je nutné rozvíjet tuto dovednost přiměřeně k věkovým zvláštnostem žáků. Ve výuce cizích jazyků zaujímá specifické postavení Evropské jazykové portfolio, které umožňuje srozumitelně a přehledně postihnout pokrok žáka v jednotlivých složkách komunikace a v jednotlivých etapách učení se cizímu jazyku a je významným nástrojem k sebehodnocení žáka.

V souladu s komunikačním přístupem je při hodnocení žáka v cizích jazycích klíčové, zda dosáhl očekávaných výstupů v receptivních (poslech a čtení s porozuměním) a produktivních řečových dovednostech (mluvení a ústní interakce, psaní a písemná interakce a mediace). Prostředkem k dosažení těchto dílčích kompetencí je osvojení přiměřeně správné výslovnosti, slovní zásoby a gramatiky v rozsahu odpovídajícím očekávané jazykové úrovni podle SERR a v neposlední řadě i pravopisu. Zejména na úrovni A1 by měly být tolerovány elementární chyby, které však nenarušují smysl sdělení a porozumění.

[1] V tomto období je důraz kladen na ústní komunikaci a vytváření základu (zejména ve fonetice a syntaxi) pro další osvojování jazyka. Cílem je rovněž rozvoj jazykového povědomí ve vztahu k mateřskému jazyku, případně dalším jazykům.

[2] Společný evropský referenční rámec pro jazyky vymezuje kompetence komunikační (lingvistické, sociolingvistické, pragmatické) a všeobecné (předpokládající znalost sociokulturního prostředí a reálií zemí, ve kterých se studovaným jazykem hovoří) jako cílové kompetence jazykové výuky.

Úroveň A2: Žák – rozumí větám a často používaným výrazům vztahujícím se k oblastem, které se ho bezprostředně týkají (např. základní informace o něm a jeho rodině, o nakupování, místopisu a zaměstnání). Komunikuje prostřednictvím jednoduchých a běžných úloh, jež vyžadují jednoduchou a přímou výměnu informací o známých a běžných skutečnostech. Popíše jednoduchým způsobem svou vlastní rodinu, bezprostřední okolí a záležitosti týkající se jeho nejnaléhavějších potřeb.

Úroveň A1: Žák – rozumí známým každodenním výrazům a zcela základním frázím, jejichž cílem je vyhovět konkrétním potřebám, a tyto výrazy a fráze používá. Představí sebe a ostatní a klade jednoduché otázky týkající se informací osobního rázu, např. o místě, kde žije, o lidech, které zná, a věcech, které vlastní, a na podobné otázky odpovídá. Jednoduchým způsobem se domluví, mluví-li partner pomalu a jasně a je ochoten mu pomoci.